Třicátá loutkářská přehlídka v Lounech - 4.4.2016

Spolek loutkářů v Lounech pořádá XXX. krajovou přehlídku amatérských loutkářů Louny 2016, stálo v hlavičce plakátu s Kašpárkem. No, pořádá... málem nepořádal, je moje okamžitá asociace. Proč by neměl? O tom bych ráda napsala v následujících řádcích.

Když jsem byla oslovená, abych přibyla do poroty zasloužilých loutkářských bardů - Honzy Péma a Mirka Ryšavého, netušila jsem, jak napínavý, emocemi nabitý příběh bude letošní kolo loutkářské krajové přehlídky skýtat. Kromě čtyř představení, o nichž ještě bude řeč, byl pro mě nejsilnější vjem při návštěvě Loun pocit, který číhal na skoro každém místě lounského loutkového divadla. Volal z holých, jednoduše vymalovaných stěn, připomínal se při pohledu na plastové kelímky, do nichž se naléval čaj, káva i guláš, připravený v provizorním baru, agresivně se leskl na laku nových židlí, skříní a stolů, a nostalgicky uklidň"oval při pohledu na stovky historických nahrávek představení na páscích ve sklepních prostorách, kterým se naštěstí nic nestalo. Bystrý čtenář již tuší. Lounským se vytopilo divadlo. V červnu minulého roku prasklo topení a horká voda, kterou kotel neustále vyráběl až do té chvíle, než na průšvih loutkáři přišli, zničila vše, co se dalo. Škoda byla obrovská. Atmosféra "přežili jsme, ale co bude dál" byla cítit ve vzduchu a hovor loutkářů se k ní stočil v různých obměnách téměř při každé diskusi. Ačkoli jsem v Lounech v loutkovém divadle byla poprvé v životě, tato "okolnost" se i mě velice dotkla. O to víc byl ze všech zúčastněných poznat pocit sounáležitosti, pochopení a hlavně fandění lounským, aby se nevzdávali a přes nepřízeň osudu pokračovali ve své divadelní činnosti. Celé setkání se neslo v přátelském duchu a ve stejném stylu jsme přistupovali i k představením, která nebyla dokonalá, ale každý věděl, že o to tady v tuto chvíli nejde.

Přehlídku otevřela pohádka Spolku loutkářů v Lounech Kašpárek v pekle, kterou napsal Jiří Hampl. Dějem byl jednoduchý příběh o čertech, pekle, Luciperovi, který dává vykutálené hádanky a zejména o Kašpárkovi, kterého jeden z čertů přinese do pekla (čert neuhodl Luciperovu hádanku, a tak musel získat pro peklo duši). Popletený čert si ale od Kašpárka nenechal podepsat úpis peklu, a tak ho musí zase vrátit na zem. Dotyčný čert se umí proměňovat v draka (co mě překvapilo bylo, že v draka papírového, jaké děti na podzim pouští na polích) a Kašpárka unese v této podobě. V ději je ještě zajímavá peripetie, čert nejprve Kašpárka odnese na severní pól, ne přímo do pekla. Kašpárkovi je zde ale zima a přeje si někam do tepla. A tak mu čert nabídne, že mu přání splní. A už je jasné, kde se Kašpárek ocitne. Představení se neslo ve veselém duchu, bylo prolnuté písničkami (živou hudbou dvou muzikantů na okraji jeviště), nicméně v mnoha oblastech by na něm bylo potřeba dál zapracovat. Problematická se jeví zejména technická stránka práce s loutkou, představení spíše připomínalo rozhlasovou hru, protože (pěkným) marionetám často chyběl výraznější pohyb a působily na jevišti staticky. Sporná je také dramaturgická stavba, s níž souvisí i některé nelogičnosti příběhu (např. Kašpárek nejprve na severním pólu naříká, že mu tam je zima, že potřebuje, aby ho někdo zachránil a odnesl do tepla. Když ho čert později z pekla vrátí - opět na severní pól - Kašpárek najednou situaci ohodnotí jinak, že mu vlastně zima nevadí, protože je dřevěný. A tak se v klidu vrátí po svých zpátky domů.) Vzhledem k tomu, že lounští loutkáři mají v současné době "po potopě" skutečně jiné starosti, jsou tyto nedostatky představení pochopitelné a porota ocenila zejména fakt, že soubor dále v činnosti pokračuje a opět začíná divadelně pracovat.

Po "Kašpárkovi" jsme viděli Diamantovou sekeru - představení na motivy pohádky baltských národů, kterou upravila Ivana Kallusová a hrál Maňáskový soubor Želvička DDM Teplice. Vzhledem ke komorní, téměř rodinné atmosféře přehlídky jsme i o tomto představení věděli několik zákulisních, adrenalinových informací - zejména fakt, že představitelka zásadní role "skřítka" představení odehrála nemocná a v horečce, aby ostatní kolegy nenechala "ve štychu". Porota však musela k "Sekeře" přistupovat objektivně, a proto se i zde objevuje několik doporučení, jak dále na představení zapracovat. Dějem provázejí diváka dvě živé herečky - Vánice a Meluzína, které příběh uvádějí a "glosují". Samotná pohádka je realizována formou maňáskového divadla. Jednoduchý, téměř anekdotický příběh je o čestnosti chudého chalupníka, který si vybere železnou sekeru, ačkoli mu kouzelný skřítek nabízí zlatou a stříbrnou, a o chamtivosti bohatého kupce, který sice zahodí sekeru železnou, ale jen proto, aby mohl skřítkovi tvrdit, že ztratil diamantovou. Lakomec je pak za svoji lež po zásluze potrestán (skřítek mu sice diamantovou sekeru slíbí, ale už se neukáže a lakomec čeká tak dlouho, až v lese umrzne). V další loutkářsko-divadelní práci bylo souboru doporučeno zaměřit se zejména na práci s temporytmem inscenace (což v sobě zahrnuje i urychlení přestaveb atd.), poměrně výrazný je také kvalitativní rozdíl mezi hereckým/hlasovým projevem jednotlivých členů souboru, který by bylo potřeba sladit. Naopak, nejen porota, ale i dětští diváci s nadšeným ohlasem přivítali práci s "opravdovou vodou", která se objevuje při každém skřítkově ponoření do jezera (a dostříkne až do prvních řad).

Odpolední blok přehlídky zahájila vodnická pohádka O vodníku Pivodovi. Tu na motivy Františka Langera upravil Miroslav Zachariáš a hrál LS Klubíčko Cvikov. Zde jsme mohli vidět téměř ukázkovou práci s marionetou, loutky byly energické, živé, na jevišti skutečně jednaly "tělem" a byla radost je pozorovat. O to větším problémem se, bohužel, ukázala volba předlohy. Text, který si soubor vybral, je i přes důkladné seškrtání stále velmi upovídaný, rozvleklý, neumožňuje vystavět divácky zajímavou divadelní situaci, konflikt. Podstatnou část představení pozorujeme idylický život vodnické rodiny, posloucháme jejich diskusím o krásách Prahy a Karlova mostu, rozhovory se sousedem vodníkem, písničkové vstupy (s živou hudbou). Na vše se příjemně dívá, ale po chvilce už divákova pozornost klesá. Situaci, která v sobě skrývá zřejmě největší dramatický potenciál z celého příběhu, není věnovaný dostatečný prostor a díky způsobu, jakým je na jevišti ztvárněna, jí (nejen) dětský divák nevěnuje takovou pozornost, jakou by si zasloužila. (Pivoda touží po dušičkách, ale když zjistí, že by je získal nemorální cestou - podminováním lodě - rozhodne se, že mu za to duše nestojí a naopak zlu "plýtvání lidských životů" zabrání tím, že vlastním tělem výbuch miny zastaví.) Bylo by dobré, aby se soubor zamyslel nad tím, jaké téma chce ve svém představení akcentovat, o čem a pro koho vlastně hraje. Otázkou zůstává, jestli by jednodušší cesta nebyla sáhnout po jiné, aktuálnější předloze, než původně rozhlasové hře z 50. let. Vzhledem k velmi dobré loutkářsko-herecké práci všech členů souboru se domnívám, že takto si zbytečně házeli "klacky pod nohy".

Loutkářské setkání uzavřela pohádka O zakletém hadovi, kterou na motivy Boženy Němcové upravil Rudolf Krause a hraje LS Spojáček Liberec. Představení mělo na přehlídce v podstatě premiéru, působilo ještě syrově, nedotaženě, ale přesto v sobě nese velmi dobrý divadelní potenciál, a proto se jej porota rozhodla doporučit do užšího výběru na národní přehlídku v Chrudimi. Při další práci na představení doporučujeme zejména zapracovat na temporytmu, hlasové složce projevu (více projevit emoce, vztahy k jiným postavám a situacím, výraz), vyladit technické problémy (dlouhé přestavby, oblečení vodičů, zvukový plán) a pozměnit jevištní realizaci některých situací, které ve stávajícím provedení působí kontraproduktivně a představení ubírají na výpovědní hodnotě (konec zlé královny, setkávání milenců).

Co závěrem? Je dobře, že se loutkářská přehlídka v Lounech uskutečnila. Myslím si, že zde více než kde jindy platilo, že přehlídky nejsou nějaké bojování o ceny, ale spíš společné setkávání a přátelení lidí podobně (divadelně) naladěných. Přeji lounským, aby se jim v jejich divadelní činnosti dařilo a aby měli hodně sil a elánu do uspořádání dalších přehlídek.

Autor: Eva Suková

https://www.amaterskascena.cz/clanek/tricata-loutkarska-prehlidka-v-lounech-akh0t.html 

Databáze českého amatérského divadla

        Soubory: DDM, Maňáskový soubor Želvička, LD

• 
  

• Teplice (Obec, nadř. celek Ústecký kraj, okr. Teplice, Ústecký kraj, Česká republika)

• Stav: aktivní
  Založení / první zpráva: 2004
  Působení: 200x, 201x 
  
• Teplice, Maňáskový soubor Želvička, DDM.
  2004 - Tři pohádky. Účast KP dětská recitace a divadlo Ústí nad Labem.
  2005 - Diamantová sekera. Účast KP Dětská scéna Chomutov.
  2008 - Maňásková inscenace: O zlobivé opičce, vedoucí paní Urbanidesová a Lopatová. Účast KP DS Chomutov.
  2010 - Napálený vlk; Zakletý medvídek. Účast na KP Soutěž loutkářů, Louny.
  2014 - Želvička, Jak Kašpárek přechytračil čerta. Účast na KP Soutěž loutkářů, Louny - cena Ivě Kallusové za interpretaci postavy stařenky.
  2015 - v úpravě Ivy Kallusové: O POSTRAŠENÝCH STRAŠIDLECH. Účast na KP Soutěž loutkářů, Louny - cena Marcele Urbanidesové a Ivě Kallusové za roli psa.
  2016 - na motivy pohádky baltských národů, upravila Ivana Kallusová: Diamantová sekera. Účast na KP Soutěž loutkářů, Louny.
  

NĚCO POUČENÍ

Divadelní Tříska 2016 aneb...

...kdo pochopí žánr a styl, může vyhrát

Dokonalá svatba, Ty-já-tr Praha Autor: Archiv souboru

Během prvního dubnového víkendu se v Divadle Komedie uskutečnila tradiční Divadelní Tříska. Dvoudenní pražská postupová přehlídka pořádaná Divadlem (bez záruky) Praha nabídla osm představení souborů nejen z hlavního města, ale například z Brna či Jihlavy.

Ať už byla úroveň jednotlivých představení různá, ať už byla délka jevištních zpracování rozdílná, ať už šlo o inscenaci dramatického textu, či adaptaci literární předlohy, něco přece jen spojovalo takřka všechna představení. Problematická schopnost inscenátorů přečíst text s pochopením nejen jeho smyslu, ale i jeho žánru či stylu. Nejde totiž jen o to, pochopit napsané, ale objevit v divadelní hře klíč k jejímu inscenování a podle toho zvolit inscenační prostředky a následně je důsledně uplatňovat při scénování. Kdo nezná pravidla, pak je těžko může dodržovat na jevišti.

Toto inscenační nepochopení, jaký sport vlastně provozujeme a co je pro to nezbytné, pak může znamenat pouze jediné - neadekvátní herecké prostředky, nefunkční scénografické prostředky, nedostatečná práce se světlem či zvukem. A znamená i to, že se stále častěji ozývaly otázky, proč si režisér takový text vybral, jak svůj záměr dokázal předat hercům a co z toho a v jaké podobě doputovalo do hlediště k divákům. Prostě se nám objevovalo nějak moc fotbalistů na zimním stadionu a šachistů v boxerském ringu.

Zajímavé bylo, že inscenátoři (ne)přečetli v dramatickém textu vždy jakoby něco jiného. Jedni podcenili, že jasné odkazy na kulturní a sociální reálie jedné země nebudou v druhé fungovat, ale bez tohoto pochopení zbude jak z textu, tak z inscenace jen banální příběh. Druzí zase vzali drama jako látku hodnou parodie, kde ovšem výsledkem byla parodie spíše jich samých, než příběhu klasika. Třetí naopak vzali nějaký text příliš vážně a zcela pominuli jeho hravost a mnohovrstevnatost a soustředili se jen na velké filozofické myšlenky a podcenili ironii, změny žánrů a divadelnost, která ze střetů vznešeného a nízkého vyvěrá. A pokud se prostě nepotká předloha se záměrem inscenátora, stane se, že ze situační komedie je vyprávěnka bez rytmu a v komedii řemeslné vidí divák jen nezvládnutí řemesla protagonistů.

Z tohoto nepochopení a nezvládnutí dramaturgicko-režijní práce se vymykala tři představení, která takřka bezezbytku využila správně a vhodně všechny scénické prostředky k naplnění smyslu předlohy. Adekvátní bylo herectví, vystavění situací, temporytmus, světla, zvuk, kostýmy... Ne vždy dokonale, ale pořád dostatečně a poučené.

Jednou z inscenací, doporučených na Národní přehlídku činoherního a hudebního divadla Piknik Volyně byla Já jsem Lucien souboru Reverzní dveře. Inscenátoři zde ukázali, že dokázali přečíst povídku Jeana Paula Sartra, dokázali v ní najít divadelnost a dramatické situace a ty pak umně ztvárnili na jevišti. A to s využitím všech dostupných prostředků - prací s rekvizitou, se světlem, prací s tělem i textem. Oslava divadelní magie. Povedlo se to dokonce až tak, že by inscenace mohla sloužit jako výukový materiál nejednomu amatérskému souboru.

Druhou z doporučených inscenací pak bylo Torpédo pro tebe souboru OLDstars. Absurdní komedie, která po většinu času přesně ctila zásady žánru a absurditu příběhu ztvárnila realistickým scénováním i realistickým, nijak zvlášť stylizovaným, herectvím. Nic víc a nic méně. Koření bylo tak akorát, aby se k divákovi absurdnost toho všeho dostala a dala mu prostor pro představivost a domýšlení.

Odborná porota Divadelní Třísky 2016 se rozhodla jednu inscenaci do programu Pikniku Volyně přímo nominovat. Byla to Dokonalá svatba v podání souboru Ty-já-tr Hrobeso. Inscenátoři přesne naplnili definici situační komedie, která staví na, světe div se, precizně scénovaných situacích, herecké vyspělosti a souhře. Vše správně načasováno, vše včas a dobře řečeno. Toto představení mělo jasně dané dobře pochopené žánrové základy, na kterých zdi jevištního nastudování pevně stály a střecha herecké vyspělosti vše korunovala. Za speciální vyzdvižení pak dle autora této reflexe stojí skvělý herecký výkon Lucie Valenové v roli Julie.

Nezbývá, než si přát, aby amatérští divadelníci více a více chápali, jak důležitý je výběr textu, jeho vhodnost pro podmínky vlastního souboru, pochopení jeho smyslu i žánru a stylu. Prostě, že dramaturgie není sprosté slovo a neznamená jen sem tam něco škrtnout v textu. Bude pro ně pak jednodušší pořádně se naučit pravidla jevištní hry a uplatnit to, co daná látka nutně na scéně potřebuje a bez čehož se jim inscenace vzpírá v rukou od samého počátku.

Autor: Martin Rumler